Jsou vědci, kteří přinesou nový poznatek. A pak je Jane Goodall — žena, která přinesla nový způsob, jak se dívat na zvířata, na přírodu a nakonec i na sebe samé. Když v roce 1960 poprvé vstoupila do lesa v tanzanském Gombe, neměla univerzitní titul, jen zápisník, dalekohled a nekonečnou trpělivost. Za několik měsíců udělala objev, který přepsal učebnice biologie.
Zemřela 1. října 2025 ve věku 91 let, uprostřed přednáškového turné. Její práce ale pokračuje — v Jane Goodall Institute, v programu Roots & Shoots i v tisících lidí, které inspirovala.
Kdo byla Jane Goodall
Valerie Jane Morris-Goodall se narodila 3. dubna 1934 v Londýně. Jako dítě dostala plyšového šimpanze jménem Jubilee a knihy o Tarzanovi a doktorovi Doolittlovi — a rozhodla se, že bude žít v Africe mezi zvířaty. V době, kdy se od dívek očekávalo něco úplně jiného, si na cestu vydělala jako sekretářka a servírka.
V Kenii se v roce 1957 potkala s paleoantropologem Louisem Leakeym, který v ní poznal přesně to, co hledal: pozorovatelku bez akademických předsudků. Poslal ji studovat divoké šimpanze do Gombe Stream na břehu Tanganjického jezera. Až později, na základě svých terénních dat, získala doktorát z etologie na univerzitě v Cambridgi — jako jedna z mála lidí, kterým bylo umožněno studovat PhD bez předchozího bakalářského titulu.
Co přinesla světu
V roce 1960 pozorovala šimpanze, kterého pojmenovala David Greybeard, jak zbavuje stéblo listů a strká ho do termitiště, aby na něm vytáhl termity. Šimpanzi tedy nejen používají, ale i vyrábějí nástroje. Do té doby platila definice člověka jako „tvora zhotovujícího nástroje“. Leakey na to reagoval slavnou větou, že teď musíme buď předefinovat nástroj, nebo předefinovat člověka — nebo přijmout šimpanze jako lidi.
Její další pozorování byla stejně přelomová: šimpanzi jedí maso a loví, vedou mezi skupinami organizované konflikty, utěšují se objetím, mají odlišné osobnosti, trvalé rodinné vazby a truchlí. Tím, že zvířatům dávala jména místo čísel a psala o jejich povahách, narazila na odpor tehdejší vědy — a nakonec ji změnila.
Ovlivnila i etiku výzkumu: pomohla omezit používání šimpanzů v laboratořích, prosazovala důstojné podmínky v zoo a stala se jednou z hlavních hlasů proti obchodu s divokými zvířaty. Postupně došla k přesvědčení, že chránit šimpanze nelze bez pomoci lidem, kteří žijí okolo jejich lesů.
Projekty, které založila
Jane Goodall Institute (1977) — organizace, která navázala na výzkum v Gombe a dnes působí v desítkách zemí. Provozuje mimo jiné sanktuář Tchimpounga v Republice Kongo, největší azyl pro šimpanze v Africe, kde žijí osiřelá mláďata zabavená obchodníkům.
Roots & Shoots (1991) — vzdělávací program pro děti a mladé lidi, který vznikl na terase jejího domu v Dar es Salaamu z rozhovoru s dvanácti tanzanskými studenty. Dnes funguje v desítkách zemí a principem je vždy totéž: vyberte si problém ve svém okolí a udělejte s ním něco.
Tacare — přístup k ochraně přírody, který začíná u lidí. Místo plotů kolem rezervací nabízí komunitám v okolí Gombe vzdělávání, mikroúvěry, zdravotní péči, plánování rodičovství a udržitelné hospodaření. Vesnice samy monitorují své lesy pomocí mobilních aplikací a satelitních dat. Výsledkem je obnovený les v místech, která byla holá.
Sanktuáře pro šimpanze (Tchimpounga, Chimp Eden) — síť útulků a záchranných programů pro šimpanze, kteří přišli o domov nebo byli drženi v zajetí.
Důvod k naději
Jane Goodall opakovala, že má čtyři důvody k naději: lidský mozek, odolnost přírody, energii mladých lidí a nezdolného lidského ducha. Její nejznámější kniha Důvod k naději: Moje cesta životem je právě o tom — jak zůstat nadějí přes všechno, co člověk viděl v terénu.
Jane Goodall Institute podporuji osobně, mimo výtěžky z jednotlivých edic. Víc o jejich práci najdete na stránce projektu nebo na janegoodall.org.