Jsou ochránci přírody, kteří píší petice. A pak byl Douglas Tompkins — člověk, který si řekl, že nejjistější způsob, jak krajinu zachránit, je koupit ji, dát do pořádku a pak ji darovat státu jako národní park. Za necelých pětadvacet let takhle s manželkou Kris proměnili miliony akrů Chile a Argentiny v jednu z nejrozsáhlejších sítí chráněných území na jižní polokouli.
S Dougem jsem měl před mnoha lety štěstí potřást si v Praze rukou, když tu představoval své projekty na obnovu krajiny v Jižní Americe. Byl to nenápadný, tichý člověk, ze kterého ale sálala naprostá jistota, že to, co dělá, dává smysl. O řadu let později jsme s manželkou Patagonií projeli a národní parky, o kterých tehdy mluvil, objížděli jeden po druhém. Teprve tam člověk pochopí měřítko toho, co po sobě nechal.
Kdo byl Douglas Tompkins
Douglas Rainsford Tompkins se narodil 20. března 1943 v Conneautu v Ohiu a vyrůstal v Millbrooku ve státě New York. Střední školu nikdy nedokončil — v posledním ročníku byl vyloučen a místo maturity strávil roky 1960 až 1962 lyžováním a lezením v Coloradu, Evropě a Jižní Americe. Byl to horolezec, kajakář, pilot a člověk, který se učil praxí, ne ve třídě.
V roce 1964 si půjčil od banky 5 000 dolarů a v San Franciscu založil The North Face — nejprve zásilkový obchod s horolezeckou výbavou. Právě jeho stany s prohnutými tyčemi protaženými vnějšími rukávy, bez kůlu uprostřed, se staly předlohou pro celý průmysl. Firmu prodal už v roce 1968 za 50 000 dolarů, protože ho víc lákalo dobrodružné filmování.
Ještě téhož roku vyrazil se svým přítelem Yvonem Chouinardem (pozdějším zakladatelem značky Patagonia) a dalšími kamarády, kterým si říkali „Fun Hogs“, na šestiměsíční cestu autem z Kalifornie do Patagonie. Zakončili ji třetím výstupem na Fitz Roy a filmem Mountain of Storms. Ta cesta rozhodla o zbytku jeho života — Patagonii už nikdy neopustil.
S první ženou Susie mezitím rozjeli módní značku Esprit, která v roce 1978 překročila obrat 100 milionů dolarů ročně a působila v šedesáti zemích. Tompkins v ní dělal „image directora“ — určoval podobu obchodů, katalogů, fotografií, všeho. Na konci osmdesátých let ale došel k závěru, že prodávat lidem věci, které nepotřebují, je součást problému. V roce 1989 svůj podíl prodal a téměř všechny peníze převedl do ochrany půdy.
Od podnikatele k ochránci přírody
V roce 1990 založil Foundation for Deep Ecology, nadaci opřenou o filozofii hluboké ekologie — o myšlenku, že příroda má hodnotu sama o sobě, ne jen jako zdroj pro člověka. O dva roky později vznikl The Conservation Land Trust, dnes známý jako Tompkins Conservation.
Jeho metoda byla jednoduchá a v ochranářském světě neobvyklá: skoupit velké, často zdevastované pozemky, nechat je regenerovat, postavit na nich kvalitní infrastrukturu pro návštěvníky — cesty, kempy, návštěvnická centra — a celý balík pak darovat státu s podmínkou, že z něj vznikne národní park. Nešlo o soukromé rezervace pro pár lidí, ale o veřejné parky pro celou zemi.
Nebylo to bez odporu. Bohatý Američan skupující území od pobřeží až k Andám vyvolal v Chile vlnu podezření — mluvilo se o tajných plánech, o cizinci, který přeťal zemi vejpůl. Tompkins na to reagoval po svém: trpělivě, roky, a hlavně tím, že postupně skutečně všechno předával.
Pumalín, Patagonie a parky, které tu po něm zůstaly
Prvním velkým projektem byl Pumalín. V roce 1991 koupil polorozpadlou farmu v údolí Reñihué v chilském Jezerním okrsku, aby zachránil 42 000 akrů valdivského deštného pralesa s tisíciletými alerci. Během následující dekády k němu přikupoval sousední pozemky, až vzniklo území o rozloze zhruba 800 000 akrů. V roce 2005 mu prezident Ricardo Lagos přiznal statut přírodní svatyně a v roce 2018 se z něj stal Národní park Pumalín Douglas Tompkins — pojmenovaný po svém zakladateli.
Druhým velkým dílem byl Národní park Patagonie v údolí Chacabuco — bývalá ovčí farma, ze které tým odstranil stovky kilometrů plotů, nechal vrátit trávu, guanaka i pumy a postavil jedno z nejkrásnějších návštěvnických center na kontinentu. Právě tady je nejlíp vidět, že Tompkinsovým cílem nebylo přírodu jen „nechat být“, ale aktivně ji uzdravit.
Vrchol přišel až po jeho smrti. V lednu 2018 podepsala Kris Tompkins s chilskou prezidentkou Michelle Bachelet dohodu, kterou Tompkins Conservation darovala Chile zhruba milion akrů půdy; stát k nim připojil vlastní pozemky a vzniklo pět nových národních parků a rozšíření tří dalších — celkem přes 10 milionů akrů nové chráněné krajiny. Byl to největší dar soukromé půdy státu v dějinách Jižní Ameriky. Chile později Tompkinse posmrtně jmenovalo svým občanem.
Argentina, Iberá a návrat zvířat
Zatímco Chile bylo o lesích a horách, Argentina byla o zvířatech. V mokřadech Iberá v provincii Corrientes vznikl projekt, který dnes patří k nejúspěšnějším příkladům rewildingu na světě: návrat druhů, které z krajiny zmizely — mravenečníka velkého, tapíra, pekariho, ary zelenokřídlé, vydry obrovské a především jaguára, který v Iberá chyběl přes sedmdesát let a dnes se tu opět rodí koťata ve volné přírodě.
Za tou prací dnes stojí tým Rewilding Argentina, který Doug s Kris sestavili a který vede Sofía Heinonen. Princip je stejný jako v Chile: park nemá být prázdná kulisa, ale funkční ekosystém i s velkými šelmami — a zároveň zdroj obživy pro místní obce, které dřív žily z dobytka a dnes z návštěvníků.
Kris Tompkins — druhá polovina příběhu
Mluvit o Dougovi bez Kristine „Kris“ McDivitt Tompkins nejde. Kris byla dvacet let generální ředitelkou značky Patagonia — tou, která z malé firmy Yvona Chouinarda udělala globální podnik a spoluurčila, jak dnes vypadá odpovědné podnikání. Počátkem devadesátých let z Patagonie odešla, provdala se za Douga a přestěhovala se do Chile.
Po Dougově smrti v roce 2015 se čekalo, že se dílo zastaví. Stal se pravý opak: Kris dotáhla největší dar půdy v historii kontinentu, dovedla do konce chilskou síť parků a stojí v čele Tompkins Conservation dodnes. Za svou práci dostala Carnegieho medaili za filantropii a byla jmenována patronkou OSN pro chráněná území. Doug byl vizionář s buldočí tvrdohlavostí; Kris je stratég, který jeho vize dokáže dovést až k podpisu na dekretu.
Konec na jezeře General Carrera
8. prosince 2015 se Doug Tompkins vydal na kajaku s přáteli — mezi nimi i s Yvonem Chouinardem — na chilské jezero General Carrera. Přišla vichřice, vlny převrátily kajak a Tompkins strávil v ledové vodě příliš dlouho. Zemřel týž den v nemocnici v Coyhaique na těžkou podchlazenost, ve věku 72 let. Odešel v krajině, kterou zachránil, při tom, co miloval nejvíc.
Dokument, který stojí za víc než životopis
Nejlepší úvod do jejich světa je dokument Wild Life (2023) od Jimmyho China a Elizabeth Chai Vasarhelyi, autorů oscarového Free Solo. Není to přírodopisný film o parcích, ale příběh dvou lidí — o odchodu z byznysu, o vztahu, o smrti a o tom, co znamená dotáhnout sen toho druhého. Starší, drsnější variantou téhož je 180° South (2010), která zopakuje původní cestu Fun Hogs z roku 1968 a ukazuje Douga a Yvona ve chvíli, kdy už dávno nechali obchod za sebou.
Proč to připomínáme
Tompkinsův odkaz je nepohodlně jednoduchý: ochrana přírody se nedělá prohlášeními, ale konkrétními hektary, konkrétními zvířaty a konkrétními lidmi, kteří v té krajině žijí. Přesně o to se snažíme i my — každá edice podporuje jeden konkrétní projekt, ne abstraktní dobrou věc.
Víc o jejich práci najdete na tompkinsconservation.org. A jestli se někdy chystáte do Patagonie, jeďte po Carretera Austral a zastavte se v Pumalínu — je to nejlepší způsob, jak Dougovi poděkovat.